Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací chápu, zavřít

Slabikáře z celého světa v jesenické knihovně

Zajímavou výstavu je možno až do konce ledna zhlédnout v prostorách dětského oddělení Knihovny Vincence Priessnitze. Představuje na stovku slabikářů nejen z různých období výuky v českých zemích, ale také z různých koutů celého světa.


Vzpomínáte si ještě, jak vypadal váš školní slabikář? Ovšem, těžko zapomenout. Pro spoustu žáků se jednalo o vůbec první knihu, na které se učili skládat písmena ve slabiky, slabiky ve slova a slova ve věty. Zajdete-li na výstavu slabikářů, která aktuálně probíhá na dětském oddělení jesenické knihovny, je vysoce pravděpodobné, že exemplář toho, který vás provázel školními lavicemi, tam objevíte – a k tomu ještě mnoho dalších, jeden zajímavější, než druhý.


Slabikáře vystavované v knihovně pocházejí ze soukromé sbírky Ines Santerníkové, profesí učitelky na základní škole v Mladějovicích. Její sbírka dosud čítá zhruba 300 kusů, z nichž je v jesenické knihovně vystavena circa třetina. I tak se jedná o velmi pestrou ukázku rozmanitosti slabikářů, kterou si může každý malý i velký čtenář bedlivě prohlédnout, vzít do ruky a prolistovat. Na první pohled zaujme nejstarší kousek na výstavě, který je spíše sbírkou náboženských textů, pochází však z roku 1547. Jediný známý originál je uložen v Národní knihovně ve Vídni, v Jeseníku je vystavena taktéž dosti raritní kopie z roku 1928. Ještě o rok starší je nejstarší originální český slabikář, které jsou samozřejmě na výstavě zastoupeny v hojném počtu a mnoha vydáních. Kromě těch, které provázely během posledního století celé generace školáků, se mezi nimi najdou i taková speciální vydání, jako slabikář pro zrakově postižené v Braillově písmu, pro hluchoněmé s ukázkami znakování, upravený pro žáky pomocných škol či vydání pro děti českých imigrantů ve Spojených státech amerických.


Neméně zajímavé jsou pak vystavované zahraniční slabikáře. To, že se mezi nimi najdou exempláře z celé Evropy (včetně řady ruských, na kterých se i československé děti učily azbuku), možná není až tak překvapivé, i když listovat si finským, belgickým, lotyšským či norským slabikářem je bezesporu zajímavé. Ta pravá "exotika" začíná až v momentě, kdy otevřete vystavované slabikáře z Japonska, Vietnamu, Indie, Thajska, Srí Lanky, Sýrie, Ghany, Senegalu či Středoafrické republiky. Samosebou nejsou psané latinkou, tudíž se při snaze o porozumění jednotlivým stránkám budete muset spoléhat hlavně na ilustrace.


Právě ilustrace jsou nakonec tím, co všechny slabikáře z celého světa spojuje. Ať už se jedná o jakýkoli kontinent, vždy zobrazují děti v rodinném kruhu, děti v bezpečí, děti, které si hrají a objevují barevný svět kolem sebe. Pro spoustu dětí na světě se takováto představa bohužel neslučuje s každodennní realitou, pointa je ovšem v tom, že slabikáře zobrazují svět takový, jaký by měl být. Možná proto k nim chová spousta lidí i v dospělosti blízký, nostalgický vztah – a pokud mezi ně patříte, rozhodně si výstavu v knihovně nenechte ujít. K prohlédnutí je do konce ledna.
 (jj)